Bára (klientka s PAS) píše:

Poděkování..
Měly jsme teď takové složitější období. V důsledku určitých událostí musela
Bára přerušit studium. Místo radostného a nadšeného dítěte jsem měla doma
smutného člověka, který začal pochybovat o světě, o smyslu života a o tom,
jestli může věřit lidem. I já jsem vlastně začala pochybovat... Ne o Báře a
jejím potenciálu, ale o tom, jestli si může se svou odlišností najít
smysluplné místo ve světě, kde se někteří lidé autismu bojí a vnímají ho jako
'nemoc' nebo jako 'problém'.
Ale "co tě nezabije, to tě posílí" není pro mě jen prázdné klišé... Už
mnohokrát jsem se přesvědčila, že to, co zpočátku vypadalo jako katastrofa
velkého formátu, bylo ve skutečnosti "blessing in disguise"...
Kdyby Bára neměla přerušeno, určitě by nás nenapadlo jet na víkend do Smečna,
na akci pro rodiny s autistickými dětmi. A nezažily bychom ten zázrak... Nikdo
neřešil Bařiny odlišnosti a to, jak zvládne dospělost. Nikdo nepoukazoval na to,
že by měla být vedena k větší samostatnosti (ostatně- vzhledem k tomu, že byla
v přijímajícím prostředí, byla maximálně samostatná - stejně jako kdekoli, kde
se cítí zcela v bezpečí...). Byla vnímána jako šikovná, zajímavá a
talentovaná. Lidé se s ní bavili a brali ji vážně. A Bára to samozřejmě vnímala
- vždyť právě intenzivní vnímání a prožívání je její deviza a prokletí
zároveň...
A tak jsem po dlouhé době viděla totálně šťastnou Báru. A zažila jsem Báru,
která nadšeně prozpívala celý večer. To, že se na víkendu sešlo více hudebníků
a hudebních sympatizantů, to byl prostě takový těžko uvěřitelný bonus.
Jak to vyjádřila sama Bára: "Přesně takovéhle lidi bych v životě potřebovala.
Když budu potkávat dobré a pozitivní lidí, tak se nebudu cítit ohrožená a budu
si moci užívat život."
A i když odjezd oplakala (ano, z takového zážitku a od takových lidí se těžko
odjíždí), konečně už zase vidí 'světlo na konci tunelu' (což je samozřejmě pro
vlak velmi důležité 😀 - zasvěcení pochopí 😉).
A tak děkujeme komunitě 'Autismus jako dar' za krásný dar v podobě tohoto
víkendu.